Dnes bych začala výrokem Alberta Einsteina:
“The most important decision we make is whether we believe we live in a friendly or hostile universe.”
Einstein polemizoval o tom zda jsme na světě za nějakým účelem, nebo z cela náhodně. Došel k závěru a vycházel z toho, že vesmír je deterministický a tedy nic není náhodné, je to předem dané (kauzativní) a proto jeho slavný výrok: “God is not playing dice with the universe”. Einstein spolu s Newtonem věřil v predikovatelnou budoucnost.
Stephan Hawking mu oponoval. A to zrovna kvůli jeho náklonnosti ke kvantové fyzice, která do budoucnosti vnáší jistou nahodilost a míru pravděpodobnosti. Teď si říkám, že i přes svůj životní úděl měl Hawking pozitivnější přístup k životu než Einstein. I jeho zklamání po objevení Higgsove částice je důkazem, že čekal záživnější budoucnost fyziky.
Shodli se tyhle dvě výjimečné hlavy nakonec, že ne vše máme v životě dáno v momentě narození či početí???
Než dojdu k závěru téhle úvahy ještě se ptám: Proč tolik lidi kolem mě mění práci? Čím to je. Může to být dobou covid-u kdy lidi více hloubají ve svých duších uvnitř svých příbytků. Přes to se nemůžu ubránit pocitu, že je to možná i věcí věku a uvědomění, že život potřebuje další rozměr.
To si “jen” vybrali, že svět je negativní a proto necítí naplnění a štěstí? Nebo podcenili jsme uvážení výběru zaměření když nám bylo 18. Je možné, aby mladí lidé podřízeni systému si vybrali práci svého života ve věku, kdy vybíráme školu.
Jestli na svět přicházíme s jasným účelem a vrozeným nadáním, pak při pečlivém naslouchání sebe sama, nesmím minout ten “správný směr”. Mimochodem a ten cíl/předurčení člověka je neměnné?
Můžu určitě po cestě váhat a v tu chvíli bychom měli mít po ruce někoho, kdo nám pomůže zase naslouchat svému nitru pokládat správné otázky z venčí. Případně lidi, kteří nás znají a vědí co nás od dětství bavilo a unášelo ve flow.
Teď mě dochází, že i ve fyzice bych dokázala být šťastná, kdybych tam měla někoho, kdo by mě pomohl utřídit si to co jsem měla v hlavě a mé emoce. Co vlastně chci a co mě naplňuje.
Jak se asi jedináček, který byl přehnaně svědomitý a docela chválen (nevím zda správně) cíti na místě, kde se potkává cca 3000 nejchytřejších hlav světa. Lidi co tam část svého života přebývali, pracovali non-stop. Nedá se říct, že by tam vládla rivalita. Ta tam určitě cítit nebyla, ale spíš velké odhodlání lidí s jasnou vizí jejich cíle. Makali snad 24/7.
Není to pro člověka se sklonem k perfekcionizmu a vysokým nárokům na výkon trochu moc velký tlak. Proč jsem tenkrát dala na pocit, že nejsem pro to prostředí dost dobrá nevím.
Dnes hledám nový cíl a vím, že bude ten správny. Důležité je, se nevzdat a koukat v před. Citim, ze moje cesta za zmyslem zivota zit tu a ted ale u toho si být vědomá svých snů.